Oba loučovické kostelíky dělí od sebe jen Vltava a často se traduje, že byly postaveny současně v polovině 14. století. K jejich založení se vypráví pověst, která byla před více než sto lety otištěna v českobudějovickém časopise Budivoj. Říká se v ní, že dva Rožmberkové milovali jednu šlechtičnu. Zatímco jeden z nich bojoval na křižácké výpravě, druhý se tak dlouho dvořil šlechtičně, až byla svatba. Jakmile se bratr vrátil z křižácké výpravy a dozvěděl se o svatbě, vzplál zlostí, a když se s bratrem setkali u Lúčovic, napadli se meči. Když nejvíce zuřil boj, tu se najednou, z ničeho nic, ozval hlas z nebes: „Smiřte se, vždyť jste bratři!“ Oba se zachvěli, zastyděli, padli si do náručí a na památku usmíření se rozhodili, že každý z nich postaví na jednom břehu Vltavy kostelík. Kostelík zasvětili svým patronům, svatému Prokopu a svatému Theobaldu.

Hezky se tahle pověst čte i poslouchá, ale ve skutečnosti to bylo „úplně jinak.“ Při hledání podkladů pro historii Frymburka jsem našel zprávu, že v roce 1220 povolal Vítek z Prčice do Přídolí benediktinského faráře Bohuslava ze Zátoně. Žádal jej, aby mu poskytl rady při osidlování pustých krajů. Zátoňská fara patřila ke klášteru Sázava, který byl založen před rokem 1035 poustevníkem Prokopem, který se později stal svatým a je malován, jak drží na řetěze čerta. Za radu a službu dal Vítek faráři Bohuslavovi „kapli ve Frymburku a les Drahún.“

Tento „les Drahún“ je díl loučovického lesa, který ještě ve dvacátém století patřil k faře v Zátoni. A právě v tomto lese Drahún na levém břehu Vltavy v Čertových proudech, postavil páter Prisker dřevěný kostelík, či spíše kapli Svatého Prokopa, aby zde „držel čerty a ďábly na řetězu.“ Onen páter Prisker ze Zátoně žil před rokem 1250, tedy ještě před příchodem cisterciáckých mnichů do Vyššího Brodu z Wilheringu. Německá pamětnice farnosti Malšín, kam levý břeh dnešních Loučovic patřil, hovoří o kapli Svatého Prokopa po roce 1220, stejně jako Michael Wollner, který vydal německy historii Loučovic.

V benediktinském klášteře Monasterium S. Procopii v Sázavě jsou další dva dokumenty o loučovickém kostelíku svatého Prokopa. V polovině 13. století, tedy z let okolo roku 1250, je připomínka o založení kaple svatého Prokopa na Vltavě nad Zátoní, tedy v dnešních Loučovicích. Kostelík Svatého Prokopa byl tedy s největší pravděpodobností dřevěná kaple postavená v letech 1220 až 1250. Náležel až do 29. května 1305 k frymburskému kostelu, který patřil benediktinům v Zátoni. Toho dne převádí Jindřich z Rožmberka frymburskou farnost k rakouským premonstrátům ve Schläglu, ale les Drahún s kaplí či s kostelíkem nechává v péči benediktinů. Důkazem je nadání papeže Klementa V. ze 13. prosince 1310, kdy se píše i o kapli Svatého Prokopa v lese Drahún.

Když v roce 1259 udělili Vítkovci novému cisterciáckému klášteru ve Vyšším Brodě nadání, věnovali mu především „klášterní les“, který byl v darovací listině ohraničen pravým břehem Vltavy, panstvím Vítkovců na levém břehu a zemskou hranicí. Asi uprostřed mezi Vyšším Brodem a Vítkovým Hrádkem jsou dnes Loučovice. Ještě po sto letech, v polovině 14. století, to byla pustá krajina s neprostupným hlubokým lesem. Jen na vrcholu, kterému se dnes říká Uhlířský, se usadilo několik uhlířů, kteří zde od jara do zimy pálili v milířích pro klášter dřevěné uhlí. Nejbližší trvalé osídlení v klášterním lese bylo na staré zemské cestě v Kapličkách. Zatímco na pravém, cisterciáckém břehu Vltavy, byl neprostupný les, na levém břehu bylo v rožmberském panství poměrně husté osídlení. Nejblíže v dnešní Dvorečné, která se tehdy jmenovala Twarožna a přímo na břehu Vltavy stála kaple Svatého Prokopa.

Cesta pokračuje po levém břehu Vltavy a přijdeme k hotelu Lesní krčma. Před sto lety, v roce 1904, byla vyznačena první turistická cesta od nově vybudovaného hotelu Lesní krčma k vrcholu hory Luč. Vlastně od Waldschenku k vrcholu Hirschbergu. Trasu nechal vyznačit, jak tehdy bývalo zvykem, hoteliér a turistická značka byl bílý kruh a v něm modrý rovnoramenný trojúhelník se špičkou k vrcholu. Na plochém velkém kameni, asi sto metrů od vrcholu, byla v té době pěkná vyhlídka. Vrchol nebyl zalesněn a tak odtud byla vidět kazatelna Čertovy stěny, loučovická i prokopská Porákova papírna i Čertovo kopyto. Vrcholový kámen vyhlídky však byl velmi těžko přístupný a tak kameníci, kteří stavěli hotel Waldschenk, zde vysekali šestnáct schodů „za pivo.“ Na kameni byla umístěna “vrcholová kniha“ v kovovém pouzdru a kdo vystoupil od jara do zimy na tuto vyhlídku nejméně desetkrát, tak ten byl pozván na svatého Martina, tedy 11. listopadu, na večeři a pivo zdarma.

Když v roce 1954 loučovický vodácký oddíl uspořádal prvý ročník vodního slalomu na Vltavě u pily, který dostal název Čertovy proudy. Nikdo ani ve snu nemohl tušit, že Vltava mezi lipenskou hrází a hájenkou U Špulků se stane třikrát dějištěm mistrovství světa a téměř každoročně i mistrovstvím republiky. Ve dnech, kdy se zde do koryta Vltavy pouští třicet kubíků vody za vteřinu, tak nastává vodácký ráj a vodní slalomáři i sjezdaři si naplno užívají svého vodácké ráje.

Přicházíme pod hráz přehrady Lipno a je třeba se rozhodnout jak a kudy obejít jihočeské moře. Konečné rozhodnutí padlo ve směru hodinových ručiček. Tedy nejdříve pustý, zdevastovaný pravý břeh mezi přehradou a státní hranici a zpět po civilizovaném levém břehu.