Měl jsem to ohromné štěstí, že jsem v badatelně okresního archivu v Českém Krumlově nalezl vzpomínky neznámého kaplana z Rychnůvku. Franz Bertlweisser tohoto neznámého kaplana bezpečně identifikoval jako Johanna Ungera, který byl na Rychnůvku kaplanem u Vinzenze Grosse až „do mnichovských událostí.“ Z jeho rozsáhlých vzpomínek vybírám jen útržky, které charakterizují nelehký život na této farnosti mezi oběma světovými válkami. Pro tuto knihu jsem vybral období od adventu 1923 do Velikonoc 1924.

„Po 15. listopadu bylo již v Rychnově všude tolik sněhu, že někdy ani pošta nejela, nemohla. Prohazování silnice dělo se vždy teprve, když sníh trvale napadl a zůstal ležet. Pokud sněžilo nemělo smyslu prohazování, poněvadž přes noc ho napadlo více, nežli přes den bylo odházeno. Blížil se advent a pan děkan mne včas upozornil na to, že budeme oba po celou tu dobu zapřaženi. V neděli 26. listopadu byla v Rychnově pravá siberie, vítr skučel, okenice již celou noc před tím jen řinčely a když se rozednilo, všude byly takové závěje, že lidé přes ně přelézali. A přece byl kostel plný, i když nějaké procento zůstalo doma.

Třetího prosince byla první neděle adventní. Celičký tento posvátný čas byl ve farnosti Rychnůvek vskutku důstojnou přípravou na svátky radosti. Denně již po šesté hodině jsme museli do zpovědnice. A netoliko dospělí přinášeli rádi oběť ranějšího vstávání do zimy. Také děti ze Svatého Tomáše, mající dobrou hodinu z kopce dolů a nahoru skoro dvě, přišly již v 6 hodin do chrámu a tak musely nejdéle v 5 ráno jíti z domova. Po celý advent byly první roráty v půl sedmé i v neděli a ve všední dny byly druhé roráty hned po těch prvních. První rorátní mše bývala zpívána u oltáře Panny Marie a druhá zpívaná v barvě dne. Varhaník si tam věru užil ledových kláves, když hrál skoro nepřetržitě pět čtvrtin hodiny. Po prvních rorátech nikdo neodešel a zůstal také na druhé. Kostelem zvučely radostné nápěvy adventních písní. V lavicích plně obsazených skláněly se na obou stranách mužské i ženské postavy nad nebeklíči, popřípadě zpěvníky, držíce obyčejně v lavici sloupky voskové.

Největší účast jak v kostele, tak i u stolu Páně bývala na svátek Neposkvrněného Početí, kdy každoročně objednával pan děkan některého řeholníka na výpomoc. V ten den již v 5 hodin ráno, když jsme šli do zpovědnice, musili jsme se v kožiších prodírat zástupy mužů a jinochů, připravujících se na svatou zpověď. Výrostci skoro každý držel svatý růženec omotaný kolem ruky, v níž držel modlitební knížky. Za svou víru se nestyděli. Mariánské kongregace dívek měla v ten den obnovení slibů odpoledne po požehnání.

Čím více blížily se svátky, tím více bývalo denně poenitentů, takže jsem začínal s podáváním svatého přijímání hned po proměňování u postranního oltáře. A pan děkan, když se tento vracíval, ještě jsem mnohdy nebyl hotov s podáváním. Byla to radostná práce. V Rychnůvku se na kněze nedívali jako na písaře a matrikáře, k němuž se chodí jen pro matriční listy nebo platit pachtovné. V Rychnůvku byl kněz vskutku knězem, lékařem duší, který chtě nechtě musil se starat o posvěcení vlastní, nechtěl-li se rdít před vlastními ovcemi, vida jejich touhu po pravém křesťanském životě.

Ti lidé mnozí žili ve veliké bídě, nebylo vedlejších výdělků, polností málo a tuze chudičkých, skalnatých, obtížných, takže veliký počet osadníků zasedalo po celou zimu za tkalcovský stav, aby při blikotu maličké petrolejové lampičky s kulatým knůtkem a maličkým cylindrem si přivydělávali na denní chléb. A mnozí tkali překrásné kusy, jako corporály, bělostné damaškové ručníky, povlaky, kapesníky, to vše pak nosívali na zádech lifrovat do Rakous do Haslachu, kde byla továrna, která jim dodávala přízi i vzory. A byl to výdělek více než hubený. Při pilné práci od 6 hodin ráno, večer do devíti a bez polední přestávky, jenom co něco shltli, dostávali tak tři koruny za den. Lépe na tom byli ti, kteří měli doma dva, či dokonce tři tkalcovské stavy. Hýřit se z takových příjmů nedalo. A ti lidé byli rádi, že mají to. Pekelný hluk po celičký den a cvičení oběma nohama i rukama při tkalcování měli nádavkem. Byli spokojeni s málem.

Středem vánočních svátků byla půlnoční mše svatá, kterou celebroval pan děkan. V 11 hodin v noci zazněly z okének u zvonů nahoře na věži trubky hlaholící do dálky krásnou německou píseň Stille Nacht, heilige Nacht. Vzbudil jsem maminku, která si po večeři trochu zdřímla, aby šla do velkého pokoje okny shlédnout nádherné divadlo. Po všech cestách vedoucích do Rychnůvku, neproházených, uzounkých, jen prošlapaných, jakoby poletovaly svatojánské mušky. Od Muckenschlagu, od Trumpmühle, po silnici od Asangu, od Berneku a Reiterschlagu, všude bylo vidět řetězy mihotavých světel. Kdo jen trochu mohl, spěchal na půlnoční, aby si zajistil místečko, odkud by dobře viděl a slyšel. Za chvíli už se začaly ozývat těžké kročeje a dupání před kostelem, to chodci shazovali nadbytečný sníh, aby je v kostele tolik nezáblo.

Jesličky stály vždy u oltáře Panny Marie, jsouce chráněny hradbou dětských zvědavců a ozářeny z obou stran po třech svících. Byla to drahá, pravá, krásná tyrolská práce. V půl dvanácté to už býval kostel plničký a Lausberger z Klein Berneku modlíval se svým trochu mečivým hlasem. Na choru zatím plechy i strunové nástroje si navzájem posílaly pozdravy v podobě áčka věštícího předem neklamně, že to bude tuze, tuze slavné. Na klínech matek krčily se děti ještě do školy nechodící, přes tu chvíli se otáčejíce na chor ve zvědavém očekávání věcí příštích.

V tom vyšel ze sakristie v červeném taláru a bělostné vyžehlené komži veliký, hubený Kchodl, aby rozsvítil hlavní oltář i celičký kostel. Měl co rozsvěcovat, začínal již ve tři čtvrtě na dvanáct. A za chvilku už hořel kostel v záplavě vánočních svící, celá křížová cesta, celý lustr, všechny oltáře, kde jen jaký svícen stál, žádný nezahálel. V tom ministranti trhli u sakristie zvoncem, na věži současně rozhlaholily se všechny zvony a za celou smečkou ministrantů kráčel k oltáři pan děkan za mé asistence. A když zazpíval hlasitě, slavnostně a radostně Gloria in excelensis Deo, zařinčela všechna okna a lustr se zatřásl, když z choru se ozvalo hřímavé a všemi možnými instrumenty provázené Et is terra, krčky dětí se natahovaly, aby viděly to Boží děťátko v Betlémě, jemuž všechna ta upřímná chvála platí. Po půlnoční podobal se Rychnůvek veliké prskavce. Z oken kostela ještě plála světla pomalu od Kchodla zhasínaných svící a kde jaká cesta podobala se dlouhatánskému paprsku. Osadníci za svitu luceren spěchali k domovu, kde je po hodech duše čekaly hody vepřové.

Jakmile začal padat sníh a sypal se několik dní nepřetržitě, nastaly nucené prázdniny. Škola se zavřela. Kdo mohl žádat děti z Multerberger Waldhäuser, aby chodily dvě hodiny po krk ve sněhu do školy? Zavřela se také pošta na několik dní. Bylo-li to možné, jel v tom případě pošťák pro listovní poštu do Vltavice na lyžích, nebylo-li ani to možné, zůstávali jsme bez pošty. Panu děkanovi nejvíce chyběly noviny Čech, mně nescházívalo pranic. Kde byl jaký marod, tomu se doneslo Tělo Páně v advent, všichni byli tedy zaopatřeni a já býval volný jako pták. A tu jsem brával obyčejně své dva mrštné ministranty a dělávali jsme výlety na lyžích po okolí.

Napadlo tolik sněhu, že i hodně staří osadníci nebyli takových jeho spoust pamětníky. Tehdy v Rychnůvku i na Pasečné stavěli si lidé sněhové tunely, aby k sobě vůbec mohli. V Rychnůvku byly dva na konci vesnice a daleko více jich bylo na Pasečné, kde se nakupilo tolik sněhu, že ohrožoval bezpečnost mnohých chalup. Střechy byly tak zatížené, že hrozily sesutím. Lidé narychlo odhazovali sníh z ohrožených objektů. Lékař by se tehdy povozem nebo saněmi nebyl vůbec do vsi dostal. A tak jsem se svými kluky objížděl kraj a seznamoval se dokonale s okolím. Na lyžích není člověk vázán cestami, zamířili jsme vždy rovně, ať proti kopci nebo lesu, nebo po něm dolů, skalisek nebylo se třeba obávat, sněhu bylo tolik, že prostě všecko bylo jím pokryto.

Svátky radosti uplynuly jako mraky na obloze, přišel únor a s ním i smutný půst, jehož jsem se právem bával sám i pan děkan. Sníh ležel obyčejně až do poloviny někdy až do konce března. Pamatuji si velmi živě, že jsem tehdy ještě na svatého Josefa krásně lyžařil. A v postě bylo nutno denně vysedávat v ledovém kostele v ještě ledovější zpovědnici. Pan děkan měl sice kožichy nejen pro sebe, ale i pro kaplana. Ale což to bylo platné, sedí-li člověk od šesti ráno nepřetržitě do půl desáté i déle, zima si najde cestu i kožichem do těla člověka.

Ve dny masopustní, kdy jinde se hýří, tancuje a chodí maškary, zavedl pan děkan za světové války, kdy piva nebylo, vždy třídenní výstav nejsvětější svátosti, spojenou s přijímáním svátostí. To zase vždy někdo přišel na výpomoc. Tři hospodští to sice rádi neviděli, že jim uchází obchod a lidé místo do hospody táhnou se do chrámu, ale pobožnost se jednou vžila a pan děkan již od ní neopustil. Po celé tři dny jsme zpovídali, zpověď ta sice platila s dovolením Ordinaria za velikonoční, nicméně těch, kteří by nepřišli přes to ještě jednou v postě ke svatým svátostem, bylo pramálo. Misionář odjížděl již v úterý masopustní odpoledne, takže na popeleční středu jsme nevěděli, co dříve. Celebrovat, podávat či dávat popelec.

Teprve v pondělí po druhé neděli postní začalo pravidelné postní zpovídání. Již dávno před postem pořídily mi školní děti na rozkaz páně děkana přesné seznamy všech mužů, žen, dětí nad 14 let a nemocných, vše podle vsí a čísel domů. Patřičně nalinkované a rubrikami opatřené listy jsem děckám sám vypracoval. A tak jsem měl vždy v přesný čas počet těch, kteří mají přijíti ke svatým svátostem podle vsí, čísel domů a stavů. Ve volných chvílích jsem pak ještě před postem vypracoval, abych tak řekl, zpovědní plán. V pondělí po druhé postní neděli začala svatá zpověď pro ženaté a vdané, rozvržená na 14 dní, pak byl týden pro dívky a týden pro jinochy. Vždy před počátkem stavovských zpovědí byla tu neděli před požehnáním příprava na svatou zpověď, v níž pan děkan probral všecky vlastnosti řádné svaté zpovědi, zvláště pak naučení o zpytování svědomí a o lítosti, jako o misii. Tato věc byla velmi praktická. Bylo-li některý den poenitentů pak příliš mnoho, ptal jsem se jen, zdali byli na jejich stavovském poučení. Příprava pro mládence trvala 70 minut.

Po celý půst jsem si musil přehodit rozvrh hodin ve škole, poněvadž všechna dopoledne byla zadána pro zpovídání. Jako v advent, byly i v postě po celý ten čas obě mše svaté denně zpívané, jenomže ne za sebou jako v adventu. V 7 hodin ráno měl mši svatou vždy pan děkan, po ní se přerušilo zpovídání, pan děkan zaběhl na snídani, zatímco kaplan v kongragační místnosti dole ve faře v přízemí vlevo četl seznam těch, kteří toho dne byli ke svaté zpovědi určeni. Hned po mši svaté přišli všichni kandidáti za ním, jednak aby se ve vytopené místnosti zahřáli, hlavně však, aby se dali vyškrtnout, a aby jejich jméno nevzalo úhonu tím, že by trčelo nevyškrtnuté v seznamu hříšníků. Tohle byl prastarý šumavský zvyk, jenomže ne všude již dodržovaný. Za vyškrtnutí každý platil tak zvaný Ausstreichkreuser náležící pouze kaplanovi. Nu, nebylo to právě špatné. Denně to dělávalo 30 až 40 korun. Jestliže tehdy stálo kilo másla sotva 10 korun, přeložte si těch 40 korun na 4 kg másla a uznáte, že to byly nějaké peníze. Kdož přijíti nemohli, trousili se pak poslední dny ve svatém týdnu ke svatým svátostem a také k vyškrtávání. To jsem pak chodíval jako ministr, všechna lejstra jsem musil brát s sebou a u každého zjišťovat, jakého je stavu, odkud a ze kterého čísla.

Po této procedůře šlo se znovu do chrámu, kde se pokračovalo ve zpovědích tak dlouho, dokud poslední nebyl hotov, tak do 9 až půl desáté. Pak kostelník znovu sezváněl a všichni, až na matky, které ponejvíce po ranní běžely k dětem, zúčastnili se i druhé zpívané mše svaté, i když už ráno byli u přijímání. Nezřídka se muži a zvláště chasníci po mši svaté složili a přišli poprosit kaplana do sakristie, aby jim ještě na konec držel křížovou cestu, kterou mu honorovali. Tak jsem přicházel ke snídani až někdy v půl dvanácté. Vedle toho každý stav a každá ves si platila více mší svatých. Po skončených pobožnostech celý kostel přepadl pak pekaře, který musil mít vždy napečenou velikou zásobu zpovědních rohlíků. Ten, kdo byl u zpovědi velikonoční, musil všem členům rodiny přinésti po rohlíku. Měl-li mládenec srdce děravé a v té díře nějaké děvče, kupovával rohlík úměrný své lásce. Byly to rohlíky, které se mohly nosit skoro na ramenou. Odpoledne po zpovědi se nepracovalo.

Svatý týden byl v Rychnůvku ne pouze v liturgii, nýbrž byl prožíván celičkou osadou. Na květnou neděli již od rána zase po všech cestách i srázech putovaly děti i dorůstající mládež k domu Božímu, nesouce na ramenou někdy i několik metrů dlouhé ratolesti ku posvěcení. Tyto byly vždycky plné zeleně, někdy i květů. O papírové růže nebyla nouze nikdy, ale zeleň a čerstvé květy v tuto časnou jarní dobu byly v tamním studeném kraji opravdovou vzácností. Kluci dědili od otců a dědů různé praktiky, jak si zavčas takové ratolesti opatřit. Musili znáti jednak ony druhy prutů, které nejdříve raší a pak musili hezkých pár neděl před květnou nedělí si ony pruty opatřit a pak pečlivě v teple a světle ošetřovat. Dávali je obyčejně do vysoké nádoby na okno ve světnici, kde se stále topilo.

Čím větší měl kdo haluzi, tím na ni byl hrdější. Když pak celá ta banda kluků i výrostků naplnila horní polovinu kostela, nebylo pro samé haluze oltář vůbec viděti. Kostelník musil včas odstraniti věčnou lampu, jinak by ji hoši s pruty shodili. Hned odpoledne pak každý hospodář obcházel své polnosti i luka, aby všude dal aspoň po haluzi. Pašije zpívali zpěváci na choru vždy s citem a pietou. Krista Pána zpívával inteligentní mladý Messner Maxl, který byl značně hudebně nadán a měl krásný bas. V noci ze Zeleného čtvrtka na Velký pátek konala farnost Rychnůvek po celou noc až do rána adoraci k uctění krvavého potu Páně. Rozděleni byli jednak podle vsí a stavů. Zvláště kolem půlnoci býval kostel plničký, to přicházeli osadníci na křížovou cestu. Byla-li noc měsíční, to bylo hej, hůře bylo, jestliže nebe bylo pokryto mraky, avšak ani jimi nedali se lidé odstrašit.

Na Velký pátek byl kostel plničký, že by jablko nepropadlo. Po celý den pak chodívali farníci svátečně oděni k líbání. Boží hrob byl zase u Panny Marie, býval sice prostý, ale vkusný. Kolem dokola hrobové jeskyně hořely lampičky, do nichž hospodyně nosívaly vyvařené máslo, ničím jiným se nesvítilo. Másla bývalo tolik, že světla hořela i v prázdné jeskyni po celé svátky. Na Bílou sobotu odpoledne chodíval jsem vždy hned po obědě do Svatého Oswaldu ke svaté zpovědi, abych byl včas na vzkříšení, které bývalo v 6 hodin večer. Celé odpoledne již chodívali muži i ženy svátečně oděni k adoraci. Ze vsí, které měly vlastní hasičské sbory, přišly tyto vesměs v parádních uniformách, rovněž tak i muzika. Nikdy nikoho ani ve snu nenapadlo hudebníky zvát nebo dokonce platit. Svou účast na vzkříšení i jiných liturgických průvodech považovali si za čest.

Průvod při vzkříšení, vedený panem děkanem, býval vždy dobře organizován. Nejdříve šly školní dítky a těch věru nebylo málo, vedené slečnami Stierbergerovou a Traxlerovou. Za nimi nesli tři švarní výrostci ohromnou damaškovou korouhvi tkalcovského spolku Weberzunft, pak šli tkalci v řadě, po nich jednotlivé hasičské sbory, za nimi hudba, pak opět dvě korouhve menší, nesené ministranty, pak kongregace dívek bíle oděných, za touto jsme šli my dva s panem děkanem pod nebesy, neseným čtyřmi váženými staršími občany. Za nebesy šli uniformovaní četníci, obecní radní do jednoho, pak muži a naposledy ženy. Průvod bral se k poště, pak po silnici směrem k Berneku, pak doprava k Buchenhelmu a kolem sochy svatého Jana Nepomuckého zpět do kostela. Průvod byl veliký, zevlounů nebylo, ty pan děkan netrpěl a aby nikdo nebyl v tom v pochybnostech, zvěstoval to vždycky zvláště neděli před průvodem.

Veškerá okna, kudy se bral průvod, zářila sty světel, jako v Čechách, když se pak přišlo do kostela, hořel tento zase v záplavě svící jako o půlnoční. To již býval hodný soumrak. Po svátostném požehnání přicházeli páni radní a četníci přáti panu děkanovi veselých svátků do sakristie. Jakmile bylo po gratulacích a pan děkan opustil hřbitov, už držel v ústech zamilovanou cigaretu a v pravici si rychle zapaloval a zatím co kde kdo chvátal k domovu a my zasedali v osvětleném pokojíčku ku slavnostní večeři, chvátala od školy dobrá Cilli kostelnice s vyhrnutými rukávy s putnou plnou teplé vody, aby ještě po tmě vytřela celičký kostel. V pondělí velikonoční chodilo se do Emaus, děti i dospělí navštěvovali poctivě své křestní i biřmovací kmotry, aby si od nich odnesli bohatou koledu. Obojí toto kmotrovství tam nebylo pouhou formou. Tam se velmi poctivě udržoval mezi křtěncem a biřmovancem a jejich kmotry trvalý, pevný přátelský poměr.“

Snad alespoň tato ukázka ze vzpomínek kaplana Johanna Ungera dala nakouknout do farnosti, po které zůstal jen dřevěný kříž.