O rybářích se říká, že mají delší ruce od toho jak ukazují velikost svých úlovků. Když vytáhnou rybu z vody tak jí změří a zváží a většinou se nechají s úlovkem i vyfotografovat. A tak vím, že pan Bláha vytáhl z lipenských vod štiku co vážila 25 kilogramů. Svůj kapitální úlovek popsal takto: „Vždy jsem lovil štiky na bělice. Ty mají štiky nejraději.“ V tu dobu jsem i slyšel z loďky: „ Ty brďo, to je kus.“ Když kapra zvážili, měl čtrnáct kilo. Rekordní jsou ale sumci. Viděl jsem jednoho, co měl 170 centimetrů. Hodně je však i těch, kteří svůj kapitální úlovek utrhnou či jinak na břeh nedostanou.

Jiří Neumann když vzpomínal, tak často vyprávěl o neobvykle velkých štikách, které číhaly v hlubokých tůních před napuštění Lipna. Připadalo mi to spíš jako rybářská latina. Vyprávěl o tom, že štika chytila a „schlamstla“ i kachnu a urvala i nejsilnější šňůru s návnadou. V blízkosti Frymburka dokonce jedna štika dostala jméno Alžběta. Jeden německý rybář v hospodě vyprávěl jak si štika spletla třpyt jeho náramkových hodinek s leskem menší rybky a chňapla mu po ruce. A tak jsme v hospodě řádně oslavili záchranu jeho života.

K Lipnu patří nejen loďky rybářů, prkna surfařů a převozní prámy. Jsou zde od samého napuštění i dvě výletní lodě Lipno a Vltava. Jsou ve věku, kdy mladickou nerozvážnost vystřídala životní moudrost a zkušenost. Vždyť na Lipně jsou již půl století. Přesto se obě lodě snaží, aby vypadali svěže a mladě. Do roku 1990 dokonce na Lipně nahrazovaly pravidelné autobusové linky, ale dnes jezdí jen okružní jízdy na „malém“ a „velkém“ okruhu. Pasažéři se hrnou zejména tehdy když je chladno a nedá se koupat. To během plavby bývá u lodního baru živo. Kde že jsou ty časy, kdy i kapitán mohl popíjet. Dnes i zde platí „foukání“ a zákaz pití za jízdy.

Dovolte mi jednu osobní vzpomínku. Příhoda se stala mému příteli a přítelkyni. Bylo to počátkem května, kdy jsme z loděnice vytáhli starou plachetnici Pirát a přítel s přítelkyní vypluli. Natáhly plachtu, a protože svítilo sluníčko, tak se začali opalovat. Šaty odložili na palubu a ani si nevšimli, že začal foukat vítr a vlnky měly bílé hřbítky. Zjistili to až když se plachetnice Pirát převrátila a šaty zmizely pod rozbouřenou hladinou. Držely se zuby nehty pramice. Vše pozorovala výletní loď se 150 cestujícími, která jim jela k záchraně. Když se přiblížila k plachetnici na levobok, tak trosečníci ručkovali na pravobok a obráceně. Nakonec přece jenom oba naháče zachránili. Já sám jsem zažil na břehu u Kovářova vlny, kdy mi šly vlny přes ramena.

Výstavbou Lipna zmizelo romantické koryto s mnoha meandry a zmizelo i známé Srdce Vltavy. Pro mne však Srdce Vltavy navždy zůstalo nejen ve vzpomínkách, ale především v duši. Pod vodou zmizely osady i samoty, ale naproti tomu vznikly nové rekreační osady, hotely, penziony, rekreační chalupy a chaty. Byly postaveny loděnice, přístaviště a přívozy. Konečně se objevují na břehu i čistírny odpadních vod a obce na pravém břehu rostou do krásy.

Ke vstupu do podzemí lipenské vodní elektrárny se povolují jen výjimky. Protože jsem kdysi napsal brožuru o této podzemní vodní elektrárně a má manželka zde pracuje, získal jsem výjimku. Nasedáme do malé kabinky osobního výtahu a za okénky se míhají kabely. Kabinka klouže pomalu do útrob skály po kolejničkách do hloubky téměř dvě stě metrů pod zemský povrch. Opatrně vystupuji a slyším hukot turbiny, která se právě dala do pohybu. Kdesi ve Štěchovicích operátor zmáčkl knoflík, který ovládá obří turbinu v lipenském podzemí. Druhá turbina zatím odpočívá. Když zahoukala siréna, tak po zádech přechází mráz. Můj průvodce, provozní technik Pavel Míšek, mne uklidňuje a siréna po chvíli utichne. „Dříve se musely všechny poruchy hledat na ovládacím panelu, později to nahradila myš na počítači.“ Změť tlačítek a štítků s nápisy mi říká, že asi těžko bych tohle zvládl.

Udivila mne věta, že „kdyby do ohromné turbiny spadla má propisovačka, museli by rozebrat celou turbinu.“ Ještě více mne udivilo, když vidím stojany s květinami. Přijde mi to nenormální, proti přírodě. Místo sluníčka mají světlo zářivek. Sestupujeme po schodech ještě hlouběji a hukot turbiny sílí. Tady již nemá podlaha vyleštěné kachlíčky, ale jen beton. Před námi leží tlustý tmavě zelený had, kterým proudí voda. Obsluha dbá na to, aby se had nepřejedl. V jeho těle se reguluje přítok vody kulovým šoupátkem. U kulového šoupátka je už voda i na zemi, ale odtokové kanálky ji odvádějí kam patří. Obrovské množství vody, které je nad kulovým šoupětem si neumím a ani raději nechci představit.

Žádnou útěchu mi nedal ani pan Pavel Míšek. „Pokud by došlo k nějaké velké poruše, uzavřou se velké železné dveře a proud vody přitlačí uzávěr ke gumovému těsnění. Voda se tak již nemůže dostat dál.“ V tu dobu se valilo jen kousek od nás v potrubí čtyřicet kubíků vody za vteřinu. Došli jsme až do odtokového tunelu, jímž voda teče pod horou Luč nedaleko Čertovy stěny do vyrovnávací hráze ve Vyšším Brodě. Turbina však ze Štěchovic za chvilku dostala povel stop. Poslechla jako hodinky, nezaváhala ani na okamžik a brzy se zastavila. V podzemí jsem byl asi půldruhé hodiny, a když mi bylo nabídnuto, vyjít nahoru po 602 schodech, tak jsem s díky odmítl a raději zase vyjel osobním výtahem. Když jsem jel dolů, tak jsem si představoval, že jedu do pekla. Bylo tam ale hezky.